Expedice NOTALAB - Běžecky kolem Balatonu - Den první

6. července 2017 v 20:30 | Jirka

Jsem jako v transu. Blížím se. Do cíle, hádám, zbývají 4 kilometry. Nemohu se zastavit, proto mobil vytahuju z boční kapsy za běhu, natáčím poklus na kameru. Nyní vím, že to dám, i kdybych se měl doplazit. Není to sen. Cosi mluvím do záznamu, mé celé tělo vzrušením jen září, nejen obličej. Jakoby mi kůže chtěla úsměvem na rukou i nohou prasknout. Mobil za běhu opět schovám. Stále zřetelněji vidím čtvrtou hranu jezera, poslední. Rozeznám stromy a chvějící se listy, že stavby mají červenou střechu, že u břehu poletují racci. Jsem asi padesát metrů nad hladinou moře, právě jsem zdolal největší převýšení za nejkratší vzdálenost z celé pětidenní trasy. Všechny svaly v těle jen hrají a zbývá několik závěrečných běžeckých kroků.

Úvod
A jak se vlastně celá akce rodila? Začnu prvním dnem a neuvěřitelným zážitkem, který se ještě před samotným odjezdem stal. Nemuseli jsme totiž ani nikam odjet? Otazník je zde na to, abyste si sami rozhodli. Stala se nám příhoda, která mohla ještě všechno zvrátit. Zipek přijel na naši dovolenou o den dříve, ve čtvrtek 15. září k večeru i s kolem vlakem. Jelikož jsem měl službu v práci do šesti, ubytoval se a věci nechal u Lumíra s Maruškou. Šli jsme hromadně i s Pavézkama na večeři do Lodi, což je velmi blízko bytu, pokračovali jsme v České hospodě. No pěkně jsme ten začátek dovolené oslavili, vyfotili se, brzy šli spát. Dopoledne jsme se my tři, tedy Lum, Zip a já domluvili, že zařídíme vše potřebné. Lum se stavil ještě do práce ve Staré Vsi nad Ondřejnicí, pak jsme zajeli do našeho rodného města Brušperku ofotit a ověřit plnou moc k autu, které nám půjčil Lumův bratr Přemek. My se Zipem potkali bývalou spolužačku Zuzku, pokecali jsme, koupili si nějaké pečivo na snídani, sedli si k autu a čekali. Peněženku se všemi úsporami na dovolenou a stravenkami jsem měl v kapse kalhot. Stavili jsme se ještě na zmrzlinu a vraceli se zpět do Ostravy, když tu náhle v Polance jsem svou náprsní tašku nenahmatal v zadní kapse kalhot. Prohledali jsme veškerý prostor kolem mého sedadla, všechny mé kapsy, nebyla k nalezení. Začal jsem se bát nejhoršího. Volali jsme kamarádce, která přímo na náměstí bydlí. Ihned vyrazila k místu, kde jsem peněženku musel nechat, nebyla tam, oznámila krátce po naší výzvě. Vraceli jsme se zpět rychlostí blesku nedbaje rychlosti v obci. V dalším telefonátu, začal jsem doufat, nás ujistila, že peněženku někdo vrátil i se všemi penězi a stravenkami na informační centrum. S radostí v srdci jsme dorazili na místo, opravdu byla plná se vším. Našel ji místní Vietnamec, kterému jsem za jeho ochotu koupil flašku alkoholu. Tak jsme se mohli dále věnovat naší věci. Uf, velký kámen ze srdce a cesty odstraněn a to jsme ještě nikam nedojeli, ba se ani nedostali nikam dále, než do rodného města. J
Dále jsme jeli do Ostravy do hypermarketu Albert v Shopping parku koupit základní potraviny na páteční večeři, sobotní ráno, sobotní poledne. Nakoupili jsme pečivo, zeleninu, másla, džusy, štangli salámu, nějaká piva. Rozměnili jsme si taky ve směnárně české koruny na maďarské forinty. Každý jsme měli 70 tisíc valut. Ovšem také jsem navštívil lékárnu, kde jsem koupil Brufen proti bolestem a hořčíkové tablety do vody proti křečím. A protože už bylo pár minut po poledni, stavili jsme na oběd do místního KFC, poslední jídlo v ČR před během, říkal jsem si. Řádně jsme se nadlábli.
Následně nás Lumír hodil zpět na byt, kde jsem se měl sbalit a protože balení zrovna nemiluji, věci na týden jsem si balil hodinu. Hlavně oblečení pro běh, tedy troje kraťasy, asi sedmero triček, běžecké ponožky, krém na části těla, které se o sebe třou, nedílnou součástí mého vybavení se již od počátku mého stálého běhání stala praktická kšiltovka, nesměl jsem zapomenout také na sluneční brýle, běžecký batoh s vakem na vodu, hudbu do uší, již zmíněný Brufen a hořčíkové tablety, černé uhlí, obvazy, nespočet náplastí, energetické tyčinky a v případě nepříznivého počasí také vestu. Všechno jsem to složil do krosny, přibalil ještě brašnu s notebookem a tašku s náhradními botami. Chtěl jsem si být jistý vším a nepodcenit pokud možno nic.
Termín ve druhé polovině září jsme nevybrali náhodně. Jednak Jde o pokročilou část léta, kde už nehrozí tak vysoké teploty, potom se můžeme bavit o ještě relativně dobrém počasí, kdy moc neprší. Také ovšem rozhodovaly termíny kamarádů. Lumír mohl garantovat pouze právě tento týden, Zip zase mívá první dva týdny v práci nejvíce hektické, zejména ty zářijové.
Tak pro nás Lumír přijel na byt, naskládali jsme vše do Octavie kombi. Kola byla ještě ve sklepě u Marušky a Lumíra. Přijeli jsme k Lumovi a Marušce, vyskládali vše na chodník. Nejprve šla do kufru kola, kterým musela být odmontována přední kola, mezi ně a na ně pak všechny věci včetně spacáků, jídla, pití. Maruška nás pak vyprovodila a popřála mnoho štěstí a úspěchů. Nechali jsme ji za sebou mávat na chodníku a jeli vstříc dobrodružství, které jsme pojmenovali NOTALAB. Proč, na to si přijděte sami. Není to až tak těžké na to přijít.
Cestovali jsme směrem na Jablunkov a v Žilině jsme se napojili na dálnici, vedoucí až do Bratislavy, dále pak na hranice s Maďarskem. To se také povedlo, i když jsme na dálnici najeli asi po dvou nekonečných hodinách. Stejná porce hodin nás čekala na daleko delším úseku dálnic slovenských a maďarských. Na Slovensku jsme si koupili dálniční známku za 10EUR na deset dní. Zhruba ta samá částka nás stála u maďarských sousedů. Překročili jsme hranice pod Bratislavou, kde jsme si dali taky menší oddych. Dále nás placená dvouproudová vozovka vedla na východ na město Györ, odtud jsme odbočili doprava na jih přes Csesznek (musel jsem si zapamatovat), na Veszprém, větší město severně nedaleko cíle - Balatonu. Projeli jsme městečko Csopak. Chtěli jsme dojet okolo sedmé večerní, povedlo se nám na místo Balatonfüred dojet asi o hodinu později. Ulici Ady Endre utca jsme našli celkem snadno, číslo popisné až po značných peripetiích, kdy chybělo mezi číslem 39 a 41 číslo 40. Musel pro nás přijít majitel a dovést nás tam, náš apartmánový byt se nacházel na druhé straně ulice asi o 150 metrů zpět. Apartmán bych zhodnotil kladně. Obsahoval dvě ložnice, kuchyni, koupelnu se záchodem. S čistotou problém nebyl. K tomu všemu obrovská zahrada s grilem, posezením, houpací sítí. Protože jsme si jídlo na snídani přivezli již z domoviny, čekala nás jen večeře, rozhodli jsme se navštívit místní promenádu, obsypanou v pátečním večeru druhé poloviny září mraky lidí. Po menší procházce po mole jsme se rozhodli pro místní pizzerii s pro nás sympatickým nápisem Staropramen, který zde také čepovali. Pizza celkem obstojná, pivo taktéž. Spokojeně jsme se vrátili na ubytování, kde již na nás čekala vychlazená piva. Popili jsme, jak zákon káže a žaludek dovolí. Čekala nás sobota a s ní první zkouška z mnoha. Pojďme tedy po úvodu na ni.

Den 1
Pomalu jsme se vzpamatovávali z první noci, krásně posnídali spíš před polednem, vyrazili jsme ještě na obhlídku města. Nakoupili jsme v místní tržnici maso na gril, čerstvou zeleninu. Protože jsme v prvním městě spali dvě noci, kluci mě autem hodili 40km proti směru, kterým jsem chtěl běžet. Ten den byl nejteplejší za našeho pobytu, rtuť na teploměru ukazovala 25 stupňů na slunci. Po asi 40 minutách jsme od Balatonfüredu dojeli do Balatonakarattya ke kruhovému objezdu, u nějž byl opuštěný supermarket, obrovské nevyužívané parkoviště s malou samoobsluhou, samozřejmě s výhledem na jezero. Do batohu jsem si nabral do vaku dva litry vody, dvě tyčinky s vysokým obsahem cukru, vestu, peněženku, nabitý mobil se stáhnutými mapami. Na sobě jsem měl nové kraťasy a tričko, funkční ponožky, boty New Balance koupené speciálně pro tento projekt, nezbytnou kšiltovku, sluneční brýle a Garmin sporttester měřící za pomoci GPS rychlost, kilometry, spálené kalorie, nadmořskou výšku apod. Rozcvičoval jsem se, Lum a Zip mě natáčeli na GoPro kameru, řekl jsem něco ke svým pocitům, které byly veskrze pozitivní, malinko nervózní jsem se ovšem cítil také. Na druhou stranu natrénováno jsem měl ohromně, věřil jsem si, v nic víc než v úspěch jsem nedoufal, nepřemýšlel nad tím. Poradil jsem jim, aby na mě nečekali, než se rozběhnu, že rozcvičování mi obvykle trvá 10-15 minut. Neochotně avšak nakonec uposlechli a vydali se zpět na apartmán pro kola a pro svůj díl tohoto dobrodružství. Osaměl jsem, rozcvičujíc se. Myslel jsem na cestu, kterou jsem dosud postoupil. Obavy střídaly nadšení. Konečně jsem dokončil strečink, zapnul stopky na Garminu, krátce se napil a začal svou pouť. Oběhl jsem kruhový objezd a napojil se na cyklostezku. Řidič auta mě pustil na přechodu. Běhal mi mráz po zádech. Snil jsem od února o přesně tomhle okamžiku a já jej po půl roce opravdu prožíval. Stačí jen chtít, pravil jsem sám sobě. Jsem zde u jezera a utíkám. Nic více jsem nechtěl. Největším "problémem" bylo, abych neodbočil z cyklostezky. Není to tak složité, jak si možná myslíte. Neběží se ani zdaleka stále s výhledem na vodu, řekl bych i dokonce, že většinou jsem běžel, aniž bych spatřil vodu. První den jsem měl prvních deset kilometrů mnohokrát pocit, že jsem z ní musel odbočit. Byla značena zelenými tabulemi se žlutým nápisem znějícím: Balatoni körút, další zelené tabule označovaly nejbližší město se zbývajícími kilometry. Ovšem stále jsem se cyklostezky držel jako klíště a už ani jednou nepustil, až na malé výjimky čítající stovky metrů. V porovnání s celkovou kilometráží zanedbatelná vzdálenost.
Cesta první den byla dlouhá 37km, při kterých jsem spálil více než 3000 kalorií, začal jsem v 14:52 odpoledne, v cíli jsem byl o čtyři a půl hodiny později, v půl osmé. Byla již skoro úplná tma. Průměrné tempo jsem měl 7:04 min/km, 154 m získané nadmořské výšky. Na mapce je znázorněná trasa prvního dne - na zeleném bodu jsem začínal, červeném končil. Takovou mapku vám nabídnu pro každý den samostatnou, až dostaneme celé kolo kolem jezera.

Asi po pět a dvaceti kilometrech mi přijeli naproti kluci. Zrovna mi průběh moc nevoněl, uháněl jsem bez výhledu na jezero a vedle sebe asi dva metry po pravé ruce vedla dvouproudová, celkem rušná motorová silnice. S oběma jsem si plácl, oba posléze zastavili, obrátili a dělali mi společnost. Řekl jsem, jak se mi běží, že dobře, co jsem prožil po cestě, že jsem nepotkal žádného běžce, jen v dáli holku, která se připojila na stezku a po dvou kilometrech se zase odpojila, jinak jen cyklisty a to většinou staršího ražení. Oni na oplátku své zážitky. Co mi ale utkvělo v hlavě, bylo, že do cíle mě čeká ještě dobrých deset kilometrů. To mě psychicky trochu srazilo, do té doby jsem problém neměl ani zdravotní, ani psychický. Stále silněji si myslím, že hlava dělá 70% výkonu. Kluci mne po nějaké době opustili, zbyl jsem opět sám. Samota. Pro někoho nemyslitelné, pro mne nutná kamarádka. Když jsem na trase i několik hodin, je třeba se s ní skamarádit. Najednou se mi dávala pravá před levou obtížněji, krok mi těžkl, držel jsem tempo jen za cenu psychického strádání. Napadlo mě zastavit se; před během nemyslitelný úmysl. Ovšem musel jsem jej přijmout. Asi na třicátém kilometru u vysoce oploceného hřiště, kde se asi pět lidí u otevřeného kufru auta o čemsi bavili, jsem zpomalil a přešel do kroku. Za již zmíněným hřištěm jsem nalezl jako na zavolanou posezení. Sedl jsem si, rozbalil energetickou tyčinku, pustil si hudbu z mobilu nahlas a nechal jsem myšlenky odplouvat pryč spolu s hudbou. Jaký balzám. Poseděl jsem minimálně dvacet minut. Bylo mi takhle dobře. Posilněn jsem se vrátil na cestu, ovšem pouze krokem. Takhle jsem vydržel asi 2 kilometry, poté jsem pomalu přešel do klusu. Zůstávalo kolem šesti kilometrů, v uších jsem měl svou mp3. Potkával jsem další cyklisty, dostal jsem se na vyvýšeninu, ze které jsem měl jezero jako na dlani. Byla to trýzeň, ale blížil jsem se k dnešnímu cíli, ovšem přepadaly mě už dobré dojmy. Již jsem byl zpět v Balatonfüredu, sice jsem nepotkal značku s jeho nápisem, jak jsem si maloval, ale podle počtu lidí na promenádě jsem věděl, že jsem v největším a nejprofláknutějším městě, jenž přiléhá k největšímu jezeru střední Evropy. Lidé mě pozorovali, já odpočítával metry a ulici vzhůru, kterou jsme obývali a kterou jsem si pamatoval ze včerejšího večera. Jelikož se smrákalo, poodběhl jsem k vodě a pořídil pár fotek labutí a oranžového nebe, jaké můžeme vidět jen při západu slunce. Ulicí vzhůru jsem stoupal k ubytování, kde už Lumír se Zipem připravovali na grilu pečené maso, zeleninu, měli jsme piva, hořčíkové tablety do vody, chléb. S obrovskou chutí jsem si toho sobotního večera užíval masíčka na grilovacím uhlí. A to pivo jak chutnalo. Kluci mě rádi viděli, to samé já je. Sehnali jsme ubytování na další den, pán celkem rychle odpověděl i při sobotním večeru. Těšili jsme se na další den s tím, co nás asi čeká.
 

Kam dál

Reklama