Červen 2017

Jak dále jít? Báseň napsaná před rokem v práci

26. června 2017 v 21:13 | Jirka
Jak dále jít? Jak pokračovat v cestě, když je stále kam jít? :D
Není to složité?, ptám se sám sebe,
když každý člověk touží dotknout se nebe.
Tu já jdu, běžím, peru se a vařím,
kam dále se má cesta bude ubírat?
Nikdy neuhnu, těšte se, nebudete litovat!

Běhej lesy Brdy, 23. 7. 2016

22. června 2017 v 22:58 | Jirka
Již úvodní věty na portálu Behejlesy.cz tě chytí, dovoluji si je ocitovat:

Trasa závodu Běhej lesy Brdy vede z části přes území Vojenského újezdu Brdy, který sloužil dříve jako cvičiště armády se specializovanou dělostřeleckou a leteckou střelnicí. Od 1. ledna 2016 se zákonem rozhodlo o jeho zrušení a přeměnu na Chráněnou krajinnou oblast Brdy. Na rozloze 270 km2 žilo trvale jen třicet obyvatel, což se projevilo na atmosféře místa. Vzhledem k nedávné existenci vojenského újezdu zatím nejsou téměř nikde označeny turistické značky. Teprve v polovině června tohoto roku (2016: pozn aut.) byl v Chráněné krajinné oblasti Brdy v blízkosti Pilské nádrže umístěn první turistický rozcestník a Klub českých turistů získal povolení k zahájení turistického značení. Návštěvníkům se proto nedoporučuje scházet z hlavních zpevněných cest, jelikož v některých částech probíhá stále pyrotechnická očista a vyskytuje se tam také několik dopadových ploch s rašeliništi a mokřady. Vy se ale nemusíte bát, trasa závodu bude velmi dobře značená a pakliže se budete držet pokynů pořadatelů, žádné nebezpečí vám nehrozí.
Zase další běžecké dobrodružství přede mnou. Přijel jsem v sobotu vlakem do Prahy, kamarád Evžen mě vzal na místo ve Věšíně autem, vzdáleno asi kolem 80km od Prahy, odtud jsme jeli kyvadlovou dopravou do místa startu, nejvýše položené obce středních Čech, 708 m n. m., obce Teslín. Čekala na mne 20km trať, vedená bývalým vojenským prostorem, kam se ještě před rokem nesmělo. Registroval jsem se, šel se převléknout do stanu do nového trika, kraťasů, ponožek. Šli jsme pak na krátkou procházku.
Před samotným startem jsem se rozcvičil a šlo se na věc. Startovali jsme na louce, cesta se první kilometr svažovala, místy kaluže, celkem 469 závodníků. Probíjel jsem se dopředu, jelikož jsem trochu zaspal úvod a do koridoru jsem přišel, když už v něm všichni stáli :-). První tři kilometry se tradičně běží rychle, hlídal jsem si na Garminu, abych neběžel až moc rychle (je nebezpečné se ze startu vyšťavit a vůbec je lepší začít pomaleji a naopak zrychlovat až do konce). Lesní cestu vystřídala zarostlá travnatá cesta s množstvím skal, hodně technické úseky. Bojoval jsem hlavně sám se sebou, sil jsem měl ovšem stále dost. Tušil jsem asi, že Brdy v bývalém vojenském úseku nebudou moc k pokoukání, všude kam se podíváš, jsou stromy, ovšem když už bylo něco vidět, bylo to moc pěkné, hlavně Padrťské rybníky a hráz, po které jsme běželi.
Teď něco k zážitkům a pocitům z trasy:
Opět si na prvních kilometrech sahám do svědomí a tážu se, zdali se do tréninku nedalo dát více, cože to tu vlastně dělám a jestli dělám dobře. :-)Potvrdil jsem si, že ano! Ono běh je stálé bojování s negativismem, který se vkrádá na mysl s přibývající únavou.
14. kilometr. Viděl jsem běžet před sebou holku, říkám si, že ji musím předběhnout, šlo to pomalu, ale přece jen jsem se přibližoval. Kolem ní klubko startujících. Do toho následovala občerstvovačka na 15. km, tak jsem ji zase ztratil z dohledu. Za nedlouho jsem ji opět spatřil, říkám si, že teď už to půjde. No a tak jsem se pomalu opět přibližoval, v té době jsem na tom byl nejlépe se silami, kolem 16-17. kilometru. Byla přede mnou tak deset metrů a fakt do toho prala, týpek ji předběhl, za chvíli ho ona předběhla zpět a utíkala mu, předběhl jsem toho týpka a už zbyla jen ona, no a pomalu jsem ji dával, až byla za mnou, pak už jsem ji neslyšel.
Pak jsem si ještě tak 4km před cílem stále říkal, že toto udržím, že přece to dotáhnu a pokud tohle tempo dám a poběžím, budu sám se sebou spokojený a nebude mi vadit, když mě někdo předběhne.
Další věc, která se mi stala, byla, že 3km před cílem mě předběhli dva, na rovince, běžel jsem tak tempo 4:45min na km, no a jsem si říkal, neboj, udrž to a budeš spokojený, případně ještě zrychlíš. To už z nebe padaly provazy vody, v botách bazén..byli tak 30m přede mnou, říkal jsem si, dívej se jen na sebe, na ně se vyser, běž si své, nikdo jiný Tě neohrožuje, ale nepodíval jsem se za sebe (se říká, že když se ohlížíš, tak nemůžeš). Stávalo se to už dost těžkým, oblečení je na Tobě přilepené, do toho nepohodlí se cesta začala zvedat, průtrž mračen, hromy. Stále do kopce. 1.5 km do konce, potoky vody na obou stranách silnice, jedině se dalo jakž takž běžet uprostřed. Spatřím prvního týpka v červeném triku, který mě předběhl, že do kopce trochu vadne, dal jsem ho, mezitím předbíhám další účastníky, kteří ale běží tu kratší trať, 11km, většinou jen jdou. Běžím dále, vyhýbám se těm pomalým, jedu si to své, vidím druhého týpka v černém, černé kraťasy, černé triko, mám před ním respekt, nicméně mám lepší frekvenci. Stále běžíme do kopce, krásně ho tak 400m do cíle předbíhám a mám trochu strach, aby mě ještě nedal, zkouším přidat, celkem se to i daří, přestávám se o něj starat. Odbočka k cílové rovince, jedu sprint, pokud se to tak dá nazvat, vidím 20m před sebou týpka, do cíle tak 80 metrů, už jedu na krev, chci ho dostat, těsně před cílem ho předbíhám, skončí 1 sekundu za mnou. Viz fotka :-)
Leje a mně to vůbec nevadí, na kost zmoklý, jako všichni okolo, voda všude, opírám se o plot, snažím se protáhnout nohy, jdu k paní, pověsí mi na krk dřevěnou medajli, pak si to zamířím ke stánku s občerstvením, pořád leje jako z konve, beru si pohárek s vodou, trochu zuřivě hltám, pak další a další a už na mě mává Evžen.
Výsledný čas: 1:38:50, 69. místo z 469 zúčastnivších se, tempo 4:50/km, převýšení tak 250m. Moc velká spokojenost s umístěním.

Můj první půlmaraton

22. června 2017 v 21:43

Mé největší vítězství

(když nepočítám seknutí s kouřením)


Půlmaraton - Olomouc, 22. června 2013

Začnu tím, co mě k běhání dovedlo. Hlavním impulzem bylo to, že jsem se rozešel s přítelkyní. Najednou jsem měl moře času. Co dělat? Začnu běhat. Běh tady vlastně se mnou byl stále. Neběhal jsem nějak často, ale čas od času jsem si chvilku našel, nazul tenisky, vyrazil přijmout výzvu a potrápit své tělo. Tentokrát jsem to ale chtěl jinak.
Byl únor. Všude ještě sníh a mráz. Ozval se kámoš. Ve sněhových přeháňkách jsme chodili běhat a cvičit kolem Přehrady. Tohle nás posílilo. Cvičili jsme s ketlebelly, procvičovali si všechny možné i nemožné svaly a běhali jsme kolem 6km. Takové byly mé začátky. Chtěl jsem ale více; cítil jsem, že tohle nemůže být všechno. Našel jsem si cíl. Měl jsem v plánu cvičit, ale také běhat. Napadlo mě přetavit úsilí do nějakého závodu. Tím vyvoleným se měl stát olomoucký půlmaraton. Následně jsem si koupil své první běžecké boty, následovalo běžecké triko, kraťasy i ponožky.
Začal jsem trénovat běh podle běžeckého plánu. Kde jsem jej našel? Na internetu jsem si vyhledal stránku Miloše Škorpila, což je takový běžecký guru. Jednou byl tázán, kolik že uběhl maratonů. Odpověděl: "Po sedmdesátém jsem to už přestal počítat." "Tohle je můj člověk," řekl jsem si. Zátěž jsem si rozložil na pět běžeckých dní týdně. Běhal jsem v různém počasí a různé distance. Jednou byly přeháňky, jindy padal sníh. Venku jsem potkával pouze lidi, kteří být venku museli, což znamená, že šli do práce, do obchodu apod. Možná že si při pohledu na mě ťukali prstem na čelo. Já ale věděl, co dělám. Myslel jsem na všechno možné, jedna myšlenka mě ale nepřestávala opouštět. Při tréninku ale i jinde jsem si představoval, jaké to bude, až proběhnu cílem. Viděl jsem to přesně. Bude to nádhera a já zúročím to, proč takhle dřu. Tahle vidina mě hnala dopředu.
Pak přišel den D. Pro mne se sobota 22. června stala nejdůležitějším dnem mého dosavadního života. Tak dlouhá příprava, hodně potu, naběhaných kilometrů, zpoceného a vzápětí vypraného oblečení. Mohl jsem naplno prodat to, co jsem pilně tři a půl měsíce nacvičoval po okolní krajině, kopcích, polích a cestách. Předchozí týden panovala veliká vedra přesahující 30 stupňů. Jako zázrakem se na tuto sobotu teploty umoudřily a na teploměru jste mohli vidět 25 stupňů celsiových.


Olomouc
Stojím ve startovním koridoru. Kolem mě dva a půl tisíce stejných nadšenců. Napětí a atmosféra se dala krájet. Chtěl jsem, ať už vyběhneme. Nebaví mě čekat. Zazněl výstřel. Masa běžců přede mnou se dala do pohybu. Mačkali jsme se a pomalu se posouvali směrem k nafukovacímu startovnímu oblouku. Proběhli jsme pod ním, já se na něj nábožně díval. Stejně tak po "létající" kameře, lidech stojících za plůtky, okolních běžcích. Proběhla mnou vlna euforie, nadšení a nevyslovené krásy. Začalo se na kostkách, v centru Olomouce to ani jinak nejde. Pak přišel na řadu park, kde se na nás díval
bezpočet přihlížejících. Mezi nimi jsem zahlédl i své rodiče a synovce. Samotný běh nebyl jen proběhnutím se po centru a přilehlých ulicích Olomouce. Kvůli nám byla také zastavena jedna dvouproudová silnice vedoucí blízko středu města. Měli jsme obkroužit celkem dva okruhy na distanci dlouhé 21,075 km.

Vodič
Můj plán zněl jasně: pokořit čas v hodnotě hodina a padesát minut. Protože jsem byl ale neznalý, bez zkušeností z jakýchkoli předešlých závodů, využil jsem pomoc člověka zvaného vodič. Tento muž je zde připraven pro takové lidi, jako jsem byl já, totiž dovést jednotlivce na přesně vytyčený čas do cíle. Toho jsem si také odchytl hned ve startovním koridoru, měl nad sebou na šňůrce připevněný nafukovací žlutý balonek s časem 1:50. Mohli jste zde také spatřit vodiče s časem 1:30, 1:40, 2:00, 2:10 i 2:20. Již před začátkem vymýšlel stále nějaké legrácky. Musím říci, že to bylo příjemné zpestření, protože jinak bych se stresoval. Vyběhli jsme, držel jsem se ho, jak jen to šlo. Především na začátku ve velké tlačenici, kdy bylo kolem hodně běžců, jsem měl obavy, aby mi neutekl. Ty však nebyly na místě. Mohl jsem v klidu čekat a nebláznit a za každou cenu neběžet přímo za ním. To jsem pochopil však až posléze po doběhu. Stihnul jsem zajít na záchod před závodem, ovšem vlivem nervozity i díky hodně vypité vody, se mi chtělo na malou již těsně před startem. Když jsem po asi třech kilometrech spatřil otevřený Toi Toi záchod, hned jsem do něj vletěl. Opět jsem měl pak strach, abych chytil svou skupinu se žlutým balónkem, ale jak teď zpětně vidím, měl jsem kvalitně natrénováno a rychlejší pohyb, oproti tomu vodičovu, mi rozhodně nevadil. Na občerstvovací stanici jsem si vzal vodu a iontový nápoj. Taky jsem se proběhl pod sprchou, ze které neúnavně na soutěžící proudila voda. Vodič nejen že nepřestal mluvit, on se nás i ptal, proč tak mlčíme. Po trati nás doprovázely různé hudební skupiny, i to bylo pro mě něco nečekaného. Po asi deseti minutách nám dále řekl: "Tak a teď jim zatleskáme!" My jsme poslechli. Taky nám při nejbližší příležitosti řekl, ať poděkujeme divákům, kteří pořád tleskali. Ukázali jsme zdvižený palec. Bylo to opravdu příjemné.
Po patnáctém kilometru jsem převzal iniciativu, odpoutal se od vodiče a skupiny, která mi dělala společnost asi hodinu a dvacet minut a běžel na vlastní pěst. Naše skupina sestávala z deseti odvážných, ovšem lidé se měnili. Na další "občerstvovačce" jsem si dal vodu, hrozinky a nabral si sůl. Ta pomáhá držet vodu v těle. Poté mě předběhl jeden týpek s hudbou v uších. Chytil jsem se ho. Běžel ve velkém tempu a předbíhal další a další soutěžící. V hlavě jsem se dohadoval, jestli se s ním mám držet, jestli to není příliš vysoká frekvence. Do cíle chybělo stále více než 6 kilometrů. Udržel jsem za ním a po asi půl kilometru jsem se dostal před něj. Od té chvíle mě už nikdo nepředběhl. Běžel jsem si své a kdykoliv jsem míjel dalšího a dalšího běžce, měl jsem v duchu radost. I nadále jsem si držel své tempo a nenechal se nikým ovlivňovat. Kdykoliv jsem někoho minul, ten člověk se na mě podíval.


Doběh do cíle
Chyběl kilometr a sedmdesát pět metrů. Ještě více jsem přidal. Sprintoval jsem. Po dvaceti uběhnutých kilometrech jsem sprintoval do cíle! Tolik jsem měl sil. "Mohl bych běžet ještě dále," řekl jsem si v duchu. Proběhnu zatáčkou, kde malé děti nastavují ruce. Natáhl jsem také a plácli jsme si. Před sebou vidím rovinu, kterou si pamatuji ze začátku závodu. Opět pod nohama cítím kostky, dav lidí roste. Tleskají, mávají, ale moc je nevnímám. Jsem u konce, který jsem si tolikrát představoval.
Ještě dvě stě metrů. Zrychluji. Předbíhám asi pět běžců. Potkávám opět rodiče se synovcem. Malý Míša mě nahlas povzbuzuje, rodiče se usmívají. "Jsem na sebe pyšný," říkám si. Nesmí mě už nikdo předběhnout! Sto metrů. Padesát. Deset. Běžím po modrém koberci, který signalizuje blížící se CÍL. Největší rychlost mám právě nyní. Necítím únavu. Je to tady! Zvedám ruku na znamení radosti, držím ji dlouho ve vzduchu a podruhé dnes podbíhám nafukovací oblouk. Probíhají mnou vlny nadšení. Mám husí kůži. Jsem tam! Zakřičím si: "Jooooo" a jsem dojatý. Ano, to je to slovo, dojatý. Mám slzy na krajíčku. Věc, o kterou jsem tak dlouho usiloval, je za mnou. Dokázal jsem to, já to dokázal!


Doslov
Jako ve snu si plácám s jedním z pořadatelů. Sleduji výsledkovou tabuli a u mého jména se zobrazuje čas 1:44:36, takže o celých šest minut jsem překonal svůj sen. Usmívám se a nyní jsem již mohutně unaven z rychlého tempa. Jdu velmi pomalu směrem ven z koridoru, dostávám na krk medaili, prohlížím si ji. Chce se mi sednout. Vím ale, že nesmím a tak se procházím. Dostanu tašku s pitím, tyčinkou, nějakými prospekty, minerálkou. Otevírám energy drink a beru si banán ze stánku s občerstvením. Ještě si dojdu pro alobal a zabalím se do něj. Hledám místo k odpočinku. Opřu se o plot, sleduji lidi kolem sebe. Chce se mi brečet. Nabírám slzy. Cítím hodně emocí. Těším se, až napíšu tenhle článek. Myslím na své nejbližší, na ty, kteří mě inspirovali. Piju pomalu drink, vychutnávám si ten okamžik, jak já to umím.
Dojdu do assembly area, kde si vyzvedávám věci, jdu se sprchovat. Řada není velká, hodně běžců už se buď koupalo, anebo ještě nedoběhlo. Dostávám se pod proudící vodu. Nastavím si ji na mou oblíbenou teplotu a nechávám ji stékat po unaveném a endorfiny vířícím těle. Ptám se vedlejšího kamaráda, jestli si můžu půjčit sprchový gel. Kluk je hodný, ochotně mi jej podává. Osprchuji se a mířím ven obléci si suché a čisté oblečení. Jdu za lavičku obléct se. Tísní se zde hodně doběhnuvších běžců. Jeden, když vidí, že jen s těžkostmi přelézám lavičku, mi ochotně podává ruku. Vděčně poděkuji a jdu se postavit do fronty na masáž. Stojím zde již patnáct minut a řada přede mnou se nepohne ani o jednoho masáži chtivého člověka. Vzdávám to tedy a napadne mě, že bych si mohl nechat na medaili vyrýt svůj čas. Vystojím si proto řadu, a když mi ji i s časem a jménem podá anglicky mluvící cizinec, nezná mé nadšení mezí. Prohlížím si ji stále a stále.
U radnice na sjednaném místě na mě již čeká otec. Je rád, že mě vidí a tiskne mi ruku. Jsem opět velice šťastný. Můžu hned začít mluvit o svých dojmech a zkušenostech.
A to nejdůležitější na závěr. Dokázal jsem si pevnost své vůle. Vyhrál jsem sám nad sebou. Sám pro sebe jsem vítěz a do konce života na tohle nezapomenu. Od teď si tuto chvíli mohu kdykoliv připomenout a říct si: "Jsi dobrý."TOPlist